Jana Konvalinková : Moje cesta kněžky – Živlový víkend část II. – Glasswalking

Na začátek trochu ještě něco musím doplnit k předchozímu článku o Firewalkingu. Totiž na konci toho víkendu se posledních pár žen z kruhu, které tolik úplně nespěchaly domů, sešly ještě s Lilií v kruhu. Já jsem byla totálně víkendem okouzlena a to poslední, co jsem cítila, bylo odjet. Takže jsem se do kruhu ještě přidala. Byl prostor pro jakékoli dotazy pro zkušenější kněžky, které už dělají rituály, ty které už prošly výcvikem až do konce. Ono totiž tento Živlový výcvik je II. ročník.

Každopádně můj dotaz byl, ohledně svatby. S mým mužem Romanem to už nějaký ten rok táhnem, konkrétně tedy v tu dobu sedmý, mě vždycky lákala OSLAVA LÁSKY, tak jsem si to představovala, prostě se sejdou lidi, které máme rádi a oni nás, s mužem si dáme OPRAVDOVÉ sliby a projevíme vděčnost a úctu jeden k druhému. Což při představě … obřadní síň, berete si zde přítomnou dobrovolně… se mi jaksi navalovalo. Na to jet někam do ciziny a užít si to na břehu moře, byla druhá varianta, jenže to bylo mimo mísu v tu dobu pro nás. No a jak jsem dorazila TAM na Skalku, TAM jsem se cítila DOMA.

Lilia mi tehdy pověděla o rituálu handfasting a já tušila, že to bude přesně to, co chci a potřebuju. No vlastně potřebujeme, i když to Roman ještě nevěděl, i tak by souhlasil. 😀 Taky dodala, že asi za 3 týdny se uskuteční II. víkend ročního výcviku kněžek s tématem Milenka a k němu se pojí rituál handfasting. Co myslíte… Jela jsem?

S malým dítětem a milovaným mužem co by ne, střihnu si rovnou dva výcviky na ráz. Živly miluju a celý výcvik kněžky prostě potřebuju. To je jasný!!!! Tak a tady to stopnu a vrátím se k původnímu tématu GLASSWALKING.

střepy

Je to tady už po třetí (pro pozorné, ano opravdu po třetí, pokud to beru v časové ose, tudíž jeden víkend ještě chybí napsat, bude zase následovat později) se vydávám směr Skalka, teď pozor velká změna, jedu jen já – syn a muž to zvládnou o víkendu spolu. Jsem převelice šťastná zároveň nervózní, jak to dám, jak to daj beze mne. Ale obrovsky natěšená na víkend, do ženského kruhu, budou tam už známé tváře. Jééé, jak já se na holky těším. Zvláštní změna, co? Ale jela jsem tam za nima – domů. Vím, že tady mě přivítájí s otevřenou náručí, tady můžu být sama sebou, bez divnejch pohledů, jako co si asi tahle o sobě myslí. Měla by tohle a neměla by tamto… To se v tomhle kruhu prostě nestane.

Pátek klasika začínáme večeří a pak sdílečka, každá má svůj prostor říct, co potřebuje. Pak spát a druhý den to vypukne. Mrkenem se tváří v tvář, kůže na sklo. Wau. To bude mazec.

Opět nás provází Lilia Khousnoutdinová, Katka Kramolišová a Mirka Vokounová Krepčíková. Jsou to úžasné průvodkyně.

K vodě se pojí emoce, plynutí..

Témata víkendu byla opět velice hluboká a zajímavá.

Odložení nálepek, které jsme posbíraly cestou životem a uvěřily jim.

Očištění nevědomých traumat, zablokovaných emocí.

Je obrovsky zajímavé, jak se emoce vlastně společnosti vůbec nehodí. Už od malých holčiček slyšíme různé povely a pokyny hlavně ve smyslu, buď hodná holčička, hezky seď, neběhej, nebuď divoká, nepředváděj se. Prostě buď úplně jiná než vlastně jsi, protože se to nehodí, aby se slečna nebo ještě lépe, mladá dáma takhle chovala.

Já měla to štěstí, že jsem tohle zas tolik neslýchala a když jo – jedním uchem tam a druhým ven. Pravdou je, že jsem se přizpůsobila a vlastně si udělala krunýř, takové brnění, za které nikoho za žádnou cenu nepustím, tam jsem schovaná jen já sama, já opravdová, já ta, která cítí, miluje, nenávidí, vzteká se, řve, ale je i laskavá a neskutečně jemná. Jo prostě klasická ženská, se vším, co k ní patří, jen se to nehodí.

Sobotní proces byl naprosto neskutečně hlubokej, všechny tyhle věci, jsme odkrývaly, jo skutečně, strhávaly jsme nálepky, rozbíjely jsme krunýře a brnění, abychom mohly naše divoká já zase pustit na svobodu, aby se mohlo projevit.

Jako co si budem, byl to mega proces. Nechci prozrazovat moc, protože by to ztratilo své kouzlo, pro ty, které by se rozhodly jet na živlový víkend – Jsem voda – Glasswalking. Ale jen málo prozradím o svém procesu. To rozbíjení krunýře bylo opravdu velice mocný proces. Zadání bylo vcelku jednoduché, udeřit ani ne moc ani málo lahví od vína do kamene, aby se láhev rozbila a tím se vypustí naše skutečná já.

Asi takhle… Třískala jsem tou láhví asi 3x a nic. Na počtvrté jsem rozbila kámen. Jo fakt. Ten kámen normálně prasknul.

Kámen - voda — Zde je vidět, jak se kus kamene ulomil, ale láhev stále drží vcelku.

Vždycky jsem cítila svojí velikou sílu a vždycky se jí celkem, docela kudlovsky hustě bála, projevit se, tak próóóstě ve svojí plný síle, tak jak je mi přirozený. Na po páté s jemným a velmi vřelým vedením Lilie jsem skutečně ten zatracenej krunýř, snad z pancéře, fakt rozbila.To bylo mega uvolnění. Neuvěřitelný…. Tenhle moment byl pro mě hooodně silnej.

pokračování článku najdete na :