Jana Konvalinková : Moje cesta kněžky část I. FIREWALKING

Kde začít? Kněžka. To slovo. Jak s ním naložit? Co si pod ním představit?

Přiznám se, dělalo mi problém ho říct nahlas. To je mi bližší čarodějka, ale ty nemají zatím v naší společnosti moc dobrý píár. Taky se dá použít ceremonialistka, to nejsem schopná vyslovit ani po slabikách, takže zůstaneme u kněžky 😀 V mužském rodě je to kněz, ten kdo vykonává ceremonie/obřady. V ženském rodě je to kněžka, ta která vede rituály/obřady/oslavy/přechody. To je celé tajemství onoho slova.

Moje cesta kněžky, mě zavolala skrze oheň. No jo, opravdickej oheň, firewalking. Byl vyhlášený víkend na téma živel OHNĚ, pod vedením Lilie Khnoustoudinové, Kateřiny Kramolišové a Mirky Vokounové. Tam jsem nutně potřebovala být. Našemu synovi byly dva roky a tři měsíce, ještě jsem ho kojila, takže musel jet se mnou a taky Roman, můj muž. To jsme ještě neměli ani tušení, jak nás všechny tenhle víkend posune mílový kroky do náruče Matce Zemi a jak magicky začneme vnímat všechny ty pro nás samozřejmé situace a dary, které v životě máme.

Tento obrázek je pro mě velmi magický, mám ho totiž doma už mnoho let jako sešit, pochopitelně se mnou Ohen putoval na tento speciální víkend coby zápisník.

A tak sedíme v autě a jedeme do neznáma, kamsi na Skalku u Doks. Kde se sejde banda ženskejch a přejdou po žhavým uhlí. Neměla jsem absolutně žádný očekávání. Co jsem ale cítila byl nepříjemnej pocit, že jedu do „kruhu“ a ještě ke všemu samých žen. Brrr. Šílená představa..

Sešly jsme na večeři a pak v TOM KRUHU. Sedělo nás tam bezmála 30, většina se znala mezi sebou a já si zrovna sednu vedle čtyřech, co se právě znaly a chtěly mě zavléct do rozhovoru. Bože pomoc. Nechci.

,,Ahoj, jak Ti doma říkají.“ To myslí vážně tu otázku?

,,Většinou, ano má paní, “ zněla má odpověď. Takhle reaguju, když se potřebuju nebrat vážně, efekt bývá prej občas opačnej. Jakože arogantní nepřístupná kráva. Ale mě to pomáhá zvládat přesně takovéhle situace. Pak mě párkrát oslovili baronko nebo tak nějak. To jsem se začala možná i usmívat 😀 Moje maska BB – bezcitná bestie, jak mě jednou kdosi titulovat, pomalu pod žárem budoucího ohně roztával.

Nepříjemné pocity se začaly velice rychle měnit následující den. To jsme už více povídaly, poznávaly jednou druhou skrze vizualizace, meditace, tanec, dotek a další.

Velmi do hloubky jsem začala poznávat živel ohně ženskou silou.

Jemnou ženskou silou, takovou, která je ženám přirozená. Ne tou mužskou silou podmanit, zkrotit, překonat nebo dokonce ovládnout. Ale právě jemně s pokorou, úctou, důvěrou v tento proces – kráčet po žhavém uhlí. Zpětně to vnímám jako obrovskou transformaci a možnost vzít si zpět svou ženskou sílu. V tom tkví pro mě krása ženského principu: sesterství, důvěra, intimita, posvátná ženská sexualita.

Zde v tomto kruhu jsem se znovu objevila, svou kněžkovskou moudrost i magii.

Navíc jsem tam měla s sebou mého muže, což je největší opora a všechno ještě zatepla jsme spolu probírali a že toho za ten víkend bylo. Spoustu krásných příběhů i historie.

Jeden byl obzvláště silný. A to příběh o bohyni Kálí, která kosila, všechno a všechny, kteří se jí dostali do cesty. Až když jí pod nohy lehl její milovaný muž Šiva, přestala plenit a zabíjet. Takové zkrocení zlé ženy. Tenhle příběh je pro náš vztah s mým mužem velmi magický, ale o tom se rozepíšu zase někdy příště. Určitě… hranice

Večer to mělo přijít. Připravit hranici a pak rozhrabat uhlíky a přejít. Nebudu kecat, měla jsem z toho mega respekt a trochu i strach. Vůbec nejsilnější pocit jsem měla, když jsem viděla tu hranici, nosily jsme na ní dřevo a skládaly kládu po kládě do veliké hranice. Tohle nás, ženy z kruhu, hodně spojovalo, kolektivní vědomí, upalování. Bylo velice reálné a silné emoce. Já oheň vždycky milovala, sedět a dívat se plamenů, jak ohnivé jazyky tančí, dřevo praská a jiskry létají. I přesto jak jsem vždy milovala, cítila jsem napětí, možná strach. Tady se to všechno vyjasnilo.

Oheň je mocný, stejně jako všechny živly. Dává nám světlo a teplo, může v nás zažehnout sílu. Ale dokáže taky plenit a ničit.

Sálalo to mocně. Udělala se ,,dráha“ dva možná tři metry dlouhá. Ženy přecházely jedna po druhé. Pak jsem uhlíky šla já. První nášlap a nic, druhý nášlap a nic necítím, prakticky jak po koberečku. Došla jsem nakonec a říkám si, musím jít znovu, počkám až tam nahrnou nové uhlíky asi to už nepálí.. Stupidní, iracinonální myšlenka. Dělali jste někdy oheň u táboráku? Stačilo když přes noc dohořel, zůstaly jen žhavé uhlíky a ráno, když se přidalo nové poleno normálně se od toho žhavého uhlí rozhořelo. Každopádně hlava je mocná a potřebuje to pochopit o tom žádná. Inu vyšla jsem znova. Měla jsem jasný cíl pro co si přes uhlí jdu s pokorou a láskou. A na podruhé taky nic. Žádné spáleniny. Jen krásný pocit.

Tady na Skalce se začal psát nový příběh, nový příběh můj i celé rodiny. Historicky známe datovaní před Kristem a po Kristu. U nás říkáme před kněžkovským výcvikem a po něm. Je to to nej… ani vlastně nevím, jaké slovo použít. Je to hluboké a mocné.